HELFENBURK

Pruvodce hradem a jeho historii,
povesti o pustem zamku,
mapa okoli s komentarem.

Back

VELARIUM, Ceske Budejovice, 1994




© VELARIUM, 1994
photo © Josef Roubicek, 1994
introduction © ing Ivan Hoyer, 1994
mapovy podklad © Cesky urad zememericsky a katastralni, 1994


Vydano v roce 1994, jako 95. publikace, mimo edicni rady. Tato kniha vysla nakladem ZcHB Helfenburk, Vodnany. Autorem predmluvy je ing. Ivan Hoyer, povesti sestavila Jitka Velkova a vysvetlivky k mape jsou dilem Jiriho Slada. Fotografie v knize Josef Roubicek. Na obalce aliancni znak Jana z Rozmberka a Elisky z Halsu.
Mapova cast byla vytvorena na podkladech, poskytnutych Ceskym uradem zememericskym a katastralnim.Grafickou upravu s pouzitim pisma Walbaum zhotovil 1/2 OC . Vytiskla tiskarna Uradu mesta C. Budejovic. Mapovou cast vytiskla tiskarna Johanus tamtez.
Naklad: 300 vytisku
vel. 095 L
000 - 11 - 94


Pruvodce hradem a jeho historii

"Karel IV. z Bozi milosti cisar rimsky, vzdy rozmnozitel a kral cesky, urozenym Petrovi, Jotovi, Oldrichovi a Janovi, bratrim z Rozmberka, vernym nasim milym, milost nasi a vse dobre. Za Vasi stranu Nasi Vysosti podana ponizena zadost obsahovala, ze byste na jakemsi vrchu, recenem Malosin, lezicim na vasich pozemcich a ve Vasich lesich, jeden a pul mile od Vitejovic vzdalenem, z rozumnych Vas k tomu vedoucich duvodu hrad zriditi, vystaveti a zbudovati zamysleli, pokud bychom ke zrizeni, vystaveni a zbudovani takoveho hradu svuj milostivy souhlas za vhodne dati uznali.
My, pozorni jsouce k uzitecne prokazovanym velkym, vernym a milym sluzbam Vami a Vasimi predky az dosud nasemu domu, ktere i v casech budoucich horlive, verne a jeste uzitecneji prokazovati neopomenete, dovolujeme, nakloneni priznive Vasim prosbam, zrizeni, vystaveni a zbudovani receneho hradu, pokud to na ujmu naseho Kralovstvi ceskeho a jinych nebude, a udelujeme povoleni a souhlas listem pod peceti naeho cisarskeho majestatu.
Dano v Pise Leta Pane tisiciho tristeho padesateho pateho, v indikci osme, XII. den pred Kalendami cervnovymi, kralovstvi naseho roku devateho, cisarstvi pak prveho." (pozn. dne 21. kvetna)


Tak zni Karlem IV. cesky podepsana latinska listina, jiz povolil zminenym bratrim stavbu hradu jako noveho spravniho a obranneho clanku v teto casti rozmberskeho dominia, ziskaneho dedicne roku 1351. Hrad s nemeckym jmenem Helfenburk zustal v drzeni Rozmberku az do r. 1593, kdy jej prodal spolu s panstvim posledni z rodu - Petr Vok - uz jako "pusty zamek" mestu Prachaticum. Jen kratsi obdobi byl v cizich rukou, kdyz byl r. 1475 prodan Janu ze Svamberka a v r. 1477 az 1484 patril hejtmanu Vaclavu Vlckovi z Cenova. Po konfiskaci majetku Prachatic v r. 1622 jej ziskali Eggenberkove, po nichz presel dedictvim v r. 1717 na rod Schwarzenberku, kterym nalezel az do I. pozemkove reformy roku 1921 - 22. Tak pripadla zricenina s okolnimi lesy statu a byla pak pronajata Klubu csl. turistu. Po roce 1945 byl zarazen Helfenburk mezi statni hrady a zamky. V soucasnosti hrad spravuje mesto Bavorov, spolecne s obci Krajnicko.
Zriceniny Helfenburku na konci zalesneneho pohori zvaneho Mlaka, zdaleka viditelne, jsou vzdaleny 6 km severozapadne od Bavorova a 10 km jihovychodne od Volyne. Hrad byl postaven na miste, kde se skalni hreben pohori severojizniho smeru staci k vychodu. Kruhovity pudorys hradu je jim rozdelen ve dve podhradi, jimz vevodi palac na jeho vrcholu. Jizni predhradi stojici nad skalnimi srazy, postacila chranit jednoducha hradebni zed s cimburim, ale severni predhradi, zranitelne zejmena tim, ze sem vedla do melkeho sedla pred hradem hlavni prijezdova cesta, muselo byt opevneno mnohem dukladneji. K puvodnimu prihradku s dnesni druhou branou byla prihrazena do konce 14. stol. vetsi plocha, obehnana vysokou hradbou s dnesni vstupni branou nad dosud zachovalym prikopem a okruznim valem. Konecnou podobu dostalo opevneni vestavenim tri delovych bast na rozich puvodni hradby v posledni ctvrtine 15. stol.Cestou zriceninami si prohledneme ve dukladneji. Nynejsi pevny dreveny most vede do vnitrku bvaleho prujezdu dnesni vstupni brany ve ctyrhranne vezi, z niz zbyly jen bocni zdi se sedatky ve vyklencich. Puvodne k ni vedla cesta z valu po moste, jehoz posledni cast byla sklopna a dopadala na zidku v prikopu. Jeji spodek je puvodni. Za nynejimi vraty se rozklada rozlehle severni predhradi se zbytky nizkych staveni, nejspis celedniku a staji, vpravo i vlevo pri hradbe. K zapadu tvori hradba i s prihradkem uzkou ulicku, ale na vychod se tahne az po okraj skalisek a ma v rozich delove basty postavene patrne za Vaclava Vlcka z Cenova. Nejblizsi z nich ma hruskovity tvar, proti stredni, otevrene do nadvori, je cisterna na destovou vodu pod skalni stenou a treti je vysunuta na narozni skalu pod meni strazni vezi
Kamenita cesta vede do vrchu ke druhe brane v silne celni zdi prihradku a zleva chranene velkou kulatou vezi.
Drive, nez bylo zbudovano severni predhradi, byvala vstupni branou do hradu s padacim mostem
a ochrannym parkanem.
Uzavirala se jeste padaci mrizi spoustenou v drazkach, dodnes patrnych ve zdivu brany, zevnitr pak vraty. Otvory pro jejich cepy jsou dosud nahore v zachovalem tramu, kdezto z kamenneho osteni brany zbyl vpravo nahore jediny kamen. Do mohutne, stale jeste asi 15 m vysoke veze se vchazelo brankou s dosud zachovalym ostenim a konzolami nad kamennou rimsou, oddelujici spodni siri cast veze.
Dale prijdeme k predbrani posledni hradni brany, zbudovanemu asi soucasne se severnim predhradim do konce 14. stol. Sirsim mostem byl opatren vjezd s dosud zachovalou vpadlinou a konzolou s tocnici, uzim se zavirala vedlejsi branka pro pesi s ostenim, porusenym pozdeji upravou. Nad ni jsou od r. 1967 zazdeny dva krasne rozmberske znaky v kamennych klenacich, na sobe postavenych. Z prostoru predbrani, opatreneho po stranach ve vyklencich sedatky, se vstupuje do vlastni treti brany se zbytkem kamenneho oblouku osteni v byvale ctyrhranne vezi, otevirajici vstup do jizniho predhradi.
Vlevo je ve skale vylamana siroka studna, dnes vsak znacne zasypana zdivem. Vpravo se tahne pri hradbe rada staveni pozdejiho puvodu, pri jejichz stavbe musela byt hradba zvysena a cimburi zazdeno. Dole byly snad konirny a v patre byty sluzebnictva. Na vchodnim konci je mala vypadova branka.
Nejvznamnejsi stavbou je hradni palac, mohutna stavba, k niz vystoupime po kamennych stupnich. Pres uzky parkan, jimz byl palac ze tri stran obehnan, se dostaneme k brance vedouci od jihu do stredni ctvercove dvorany, k niz prilehaji na vychode i na zapade vysoka obytna kridla. Na protejsi stene je od roku 1969 zazden aliancni znak Jana z Rozmberka a Eliky z Halsu, pochazejici z vyzdoby hradu. Puvodni drevenou pavlac, spojujici obe kridla, nahradila pred ukoncenim stavby kamenna plochostropa arkada na polygonalnich pilirich, nesouci v patre krytou okruzni chodbu s velkymi okny se sedatky ve vyklencich. Podle ing. arch. D. Menclove je to zcela novy typ palace, jehoz vznik lze sledovat od poloviny 14. stoleti na Radyni, Kasperku a Divcim Kameni. Helfenburk se svym pravidelnym arkadovym nadvorim zde dospel nejdale.
Koncem 15. stol. byla dvorni chodba o patro zvysena a dosahla ve bocnich kridel, takze byl puvodni vzhled palace zvenci zmenen. Obe kridla jsou prubezne po vysce rozdelena vzdy ve dve nestejne mistnosti, z nichz je ve vychodnim kridle zajimava jedina klenuta mistnost, vedle niz podle tradice byla kaple. Jeji existenci potvrzuje inventar z r. 1452. Zapadni kridlo ma zvenci konzolu od prevetu, uvnitr v mesni mistnosti v patre je zbytek krbu. Z palace prejdeme vlevo k mesni strazni vezi, upravene v roce 1937 na rozhlednu.
Z veze postavene na narozi, kde se sbihaji ze tri stran hradby, se prehledla ta cast krajiny, kterou nebylo videt z velke veze pro strechu palace. Spodni rozireny prostor s kulatym otvorem v urovni vchodu, slouzil jako vezeni, vnitrkem vrchni casti vedou schody na vyhlidkovou plosinu. Z ni se naskta pri dobre viditelnosti nadherny rozhled do krajiny od Tyna nad Vltavou pres Vodnany, Bavorov az ke vzdalene Kleti a od ni pres Libin, Bobik a Boubin az k hranicnim horam.

Vse tu lezi jako na dlani a o tomto obraze, umocnenem v lete vysokymi oblaky pod blankytem oblohy, nutno rici, ze je jednim z nejkrasnejich rozhledu v jiznich Cechach. Uz jen pro nej stoji za to vazit cestu na hrad a vystoupit az sem...

ing. Ivan Hoyer



VYBER POVESTI O PUSTEM ZAMKU A OKOLI

sestavila Jitka Velkova

POKLAD NA HELFENBURCE


Pred lety sel Spanek, chudy domkar z Kojcina, do mesta Vodnan. Jde pres veliky les Mlaka, na jehoz jiznim konci vypinaji se na skale zriceniny hradu Helfenburka.
Velebne zdvihaji se zdi hradu do vyse. Snad dumaji o davnych dobach, kdyz mocny rod Rozmbersky tu vladl. Troji pevne hradby chranily hradni palac a uhajily ho vzdy, nebot nepritel nikdy se nezmocnil hradu. Spanek jde mimo zriceniny hradu. Najednou se zastavi, nakloni hlavu a pozorne posloucha. Zda se mu, ze slysi plac.
Nemylil se. Vskutku, plac ozyva se z hradu. Snad dite zabloudilo a tam place pro maticku, snad ma hlad, snad se boji.
Spanek se prodira houstim v nadvori, nikde nic; jde po hlase az do sklepa, jiz jest mu nablizku - vtom kamen povolil a Spanek se zritil do podzemi. Omdlel. Jen jako ve snach jete zaslechl potupny chechot.
To smal se skritek, jenz hlida podzemni poklad, ze oklamal cloveka a zavedl ho do zahuby!
Uplynula hodina, dve - Spanek probira se z mrakot, saha si na hlavu - nemuze se upamatovati, kde jest. Po chvili vzpomnel si na vsechno. Vstal a opatrne hmata kolem sebe. Je v nejakem sklepe. Tape sem i tape tam, az nasel polozasuty otvor; protahl se a kraci chodbou; nekde je klenba nizka, ze musi lezti po ctyrech. Jak dlouho kraci, veru nevi; ale nohy uz ho boli. Tu zasvitne mu slunecni paprsek vstric - jest na konci podzemni chodby.
Spanek se zaradoval. Vidi skulinu a chvatne odhrnuje ploche kameny, jez uzaviraji vchod. Protahl se derou, rozhrnul huste krovi - ach, jak oddechl si spokojene, ze je zas na cerstvem vzduchu! Toci hlavou - na strani nezname stoji a nedaleko mesto.
"Kde jsem? Jak se jmenuje to mesto? - Hmm, coz me smysly mami? Vzdyt jsou to Vodnany!"
Vesele vykrocil a brzy byl u brany. Asi za hodinu vracel se domu. Koupil si svicky u mydlare a chce jiti zas podzemni chodbou; snad najde poklad! Boze, jak byl by stasten on, zena i male deti!
U vchodu rozsvitil svicku, protahl se otvorem a za sebou kameny narovnal, jak mohl a umel. Tu kraci, onde leze po ctyrech chodbou a sviti si pozorne. "Tady jiste jest ukryt poklad!" mysli si. "Jen opatrne a najdu jej! Kde pod zemi plac se ozva, tam jest poklad zaklet!"
Chalupnik tape chodbou, sviti sem a sviti tam, avak poklad nikde; jen podivna pismena a klikyhaky jsou vytesany na nekolika kamenech. "Hm, hm. Co znaci ta pismena?" Postavil svicku na vstupek, prihrnul zem kolem ni, aby nepadla, a vikla kamenem. Drzi jako skala - ani se nepohnul - a v dali ozval se chechot.
Spanek vzdal se marne prace. Utira si pot a septa: "Pockej, pockej! Jen az bude Velky patek, vsak ty se prestanes smat!" Sel dale chodbou a nevsimal si uz niceho; vedel, ze by se dnes namahal zbytecne.
Kdyz vysel chodbou a vydrapal se na svetlo bozi ve zriceninach, zapamatoval si dobre misto, kde se podzemni chodba pocina, a zakryl ji plochym kamenem. Pak sel do sveho baraku. Zene a detem nerekl ani slova, sam ve dne v noci myslil na poklad. Casto zasel si na Helfenburk a patral po penezich, avsak zbytecne trhal boty a saty, jak se prodiral houtim.
Priblizily se velikonoce. Spanek pripravil se na hledani pokladu dukladne; mel velky kus trikralove kridy, dzbanek svecene vody a na strani natrhal si prvni kvitka lomikamenu.
Jest Velky patek.
Spanek chodi po nadvori Pusteho zamku. Diva se na slunce, kolik jest asi hodin a zpivaji-li uz v kostele pasije. Chodi po nadvori, strikne vodou sem, strikne tam, kridou ve vzduchu kola dela, bylinku na kamen i skalu priklada.
Nikde se ani travicka nehne, nerku-li, aby se zeme otevrela a vydala poklady sve!
Zabrucel nevrle a sesel do podzemni chodby. Zastavil se u kamene, na nemz bylo podivne pismeno vytesano. "Zde budou jiste dukaty!" tesi se. Pokrizoval se, pokropil kamen, lomikamenem se ho dotkal a kridou kolo udelal.
Zaznel plac, avak tak tichounky, jako by z velike dalky. Spanek se zaradoval: "Tot jiste poklad place!" zaseptal a znova kropi.
Plac zaznel hlasiteji, jako by blize, avsak kamen se jeste nepohnul. A potreti kola opisuje, kropi a na kamen bylinku priklada.
Plac zaznel silne, kamen s rachotem pada a v otvoru sklebi se skritek s dlouhou bradou!
Toho Spanek necekal. Misto pokladu, misto penez zjevi se mu osklivy muzik! Jakteziv ho nevidel, ani o nem neslysel! Strach a hruza padla na domkare. Pousti z ruky dzbanek i kridu a utika a klopyta uzkou chodbou pryc, jen pryc z tajemne chodby, pryc z hradu - , az bezduchy dobehne k svemu baraku.
Skritek chechtal se a dlouhou bradu hladil; pak zmizel v temnem otvoru a kamen sam zapadl na sve misto.
Nevedel Spanek, ze mel pokropiti pidimuzika a ten ze by musil bez odmluvy vse vyplnit, ceho by si domkar pral, treba truhly plne penez a draheho kameni nanosit. Od te doby Spanek vyhybal se Helfenburku zdaleka a jiz nikdy nevstoupil do zriceniny. A Pusty zamek pustne, rozpada se, kameni zasypava podzemni sklepeni a chodby. Kdo najde jeho poklady?

SKRITEK U POKLADU


Lide, kteri prisli na Helfenburk o Kvetne nedeli, kdy se poklady otviraji, videli tam tanciti po skale modravy plamen. Nedovedli jej vsak zastaviti a prinutiti, aby jim ukazal misto, kde se poklad pod zemi skryva.
Jindy opet slychali navtevnici Helfenburku v rozvalinach tichy plac, jakoby z podzemi vychazejici. Ozvaly se tak poklady, jimz chtelo se vyjiti z podzemi na svetlo bozi.
Jednou zaslechl takoveto tajemne zvuky chalupnik Kazda z Javornice. Sel po hlase, az priel ke skale, ktera se pred nim otevrela. Vstoupil do uzke, tmave chodby, spatril pred sebou rozsahlou staj, v ni dvanact statnych krav. Kravy se po nem otocily a temne zabucely. Chalupnika posedl strach, az celisti se rozklepaly. Obratil se, utikal z chodby.
Byl svrchovany cas, nebot sotvaze se ocitl venku, skala se za nim zasula.
Stejne zle pochodil jiny hledac pokladu, soused Bartak ze vsi Kojcina. Opatril si ruzenec, vyzbrojil se motykou a sel na Velky patek na Helfenburk zkusiti testi. Slychal, ze se ozyvaji poklady nejcasteji ve skale pod vysokou vezi. Postal pod skalou, napjal sluch i zrak, aby prave chvile nepromarnil.
Ve chvili, kdy knez zacal v kostele cisti paije, ozvalo se pod zemi duneni, cosi tam zastenalo - a ze skaly vyskocil modry plamen.
Bartak vhodil do plamene ruzenec, plamen poskocil k trhline ve skale, zastavil se, zaplapolal, vskocil zpatky do skaly.
"Hej, mam te!" zajasal Bartak a pustil se hbite do kopani. Vyvalil nekolik plochych kamenu a ocitl se v podzemni sluji, na jejimz konci zarila hromada zlata.
Chtel k ni pristoupiti a nabrati si do cepice penez, tu vsak spatril pred sebou vousateho, zamraceneho skritka, ktery na neho rukou hrozil.
Bartak necekal, co se bude diti dale. Obratil se jako na obrtliku, utikal cestou necestou z Helfenburka domu, jako by mu za patami horelo. Touha po pokladu presla ho od te doby navzdycky.

V HLADOMORNE


Neni to pribeh nijak hruzostrany.
Javornicti chlapci - Vasek, Karel a Frantik - vydali se za dobrodruzstvim na "Pusty zamek". Zlezli jak veverky hradby, stanuli vitezoslavne na vrcholu hladomorny, jez pod nimi rozvirala tmavy, strasidelny chrtan.
Na dne jejim nebylo jiz davno lidskych kosti, jak si chlapci predstavovali hladomornu, avsak prece jen jim nahanela strachu, takze se neodvazili do ni sestoupiti. Spatrili tam v seru zritivsi se zdivo, zasypane suchym listim, uprostred pak lesknouci se kaluz vody.
Kdyz chteli slezti po zdi dolu, shledali, ze se jim lepe lezlo vzhuru. Zuli si boty, hazeli je dolu. Frantikovi vsak jedna misto pod vez vletela na dno hladomorny.Chytil se za hlavu, zabedoval: "Co jste mi to, kluci, udelali?"
Chlapci slezli dolu, nechali Frantika na holickach. Hoch si poplakal a pak zacal premysleti, jak by botu z hladomorny vytahl. Bez boty domu nesmel, nechtel-li skliditi notny vprask. Proto si dodal odvahy a spustil se statecne na dno hladomorny. Prsty mu krvavely, jak je zatinal do sterbin mezi zdivem, nohy se pod nim trasly, srdce mu bilo, div mu nevyletlo z hrudi, lec nezbylo, nezli pokracovati v krkolomne ceste. Konecne ucitil pod nohama opet pevnou pudu. Obratil se, rozhlizel se, kam se podela jeho bota. Zahledl ji na protejsi strane. Ucinil krok vpred, ucitil pod nohou cosi slizkeho. Zakviklo to, v listi ozval se sustot. Skakaly tam zaby, ktere se prchaly skryti.
Frantik popadl botu, z boty vyskocila zaba. Lekl se ji tak, ze hlasite vzkrikl. Upevnil si botu k pasku, splhal rychle vzhuru. Stastne vystoupil na vrchol, spustil se dolu pod vez, obul se a pospichal za chlapci, kteri jiz byli z lesa venku.
Cestou ucitil, ze ho v bote neco tlaci. Nedbal toho, teprve doma zul botu a vyklepal. Vykutalela se z ni krasna zlata kulicka.
Kdyz ostatni chlapci uslyseli, jake stesti Frantika potkalo, bezeli na "Pusty zamek" a hazeli tam svoje boty na dno hladomorny. Vylovili vsak odtud jenom same zaby.

POUSTEVNA NA HELFENBURKU (Jandova bouda)

Skalni hreben pobliz Mlackeho, na jehoz jiznim konci stoji Helfenburk, tvori na nekterych mistech malebne koutky skupinami zulovych balvanu, zpola zakrytych mohutnymi vejiri kapradinovymi. Na jednom miste shluk zulovych skal vytvoril i jeskyni dosti hlubokou. Mistecko toto zvolil si asi pred pul druhym stem let mlady vojensk vyslouzilec Janda (patrne pro nejakou chorobu vojny zprosten), za svoji poustevnu.
Odel se zinenym plastem, sbiral po lese houby a byliny a zakratko znam byl v Kojcine, Jireticich a nemene na strane bavorovske v Bylsku a Tourove. Pomahal lidem v nemocech, zahanel "strile" lidem i dobytku a maril carodejne kousky zlych bab. Ale najednou pocaly o nasem poustevniku kolovati povesti povazlive: nezivi se pry jen korinky rostlin, ale casto na kamenne tabuli nalezli navstevnici korinek srnci.
A jeste neco horsiho vypravovano o svatem poustevniku. Prijima pry rad navstevy divek z okoli, aby jim poradil ve pricine uspechu v lasce, ale sam pry si vymeruje odmenu v sladkych polibcich.
Nedivme se tedy, ze jmeno svateho muze bledlo a kdyz usporadan byl pravidelny lov na poustevnika, ucastnilo se ho vedle panskych hajnych cele siroke okoli.
Poustevnika oblekli potom do bileho kabatu.

DIVOCH Z HELFENBURKU


Jezuita Balbin, vynikajici syn ceskeho naroda a horlitel pro cesky jazyk, byl jako misionar v Prachaticich r. 1650. Privedli, vlastne privlekli k nemu zdivoceleho chlapce, jenz byl nalezen opusten ve zriceninach Helfenburka. Neumel mluviti, jen jako zvire vydaval zvuky a kousal. Tehdy se domnivali, ze jest posedly dablem. Balbin se ho ujal, ale chlapec mu nekolikrate utekl na Helfenburk, kde se zivil bylinami a korinky. Prece se Balbinovi podarilo, ze ho naucil mluviti. Neni zapsano, ani lide nevedi, co se s nim stalo, kdyz dorostl. Snad byl v jezuitskem klatere za sluhu.

KOCICI BAL


Dudak Jira z Predslavic, proslaveny svym umenim v sirem kraji, prinesl si jednou ze vsi Kojcina pod Helfenburkem cerne kote. Mel z neho velikou radost, nebot bylo neobycejne cile. Take se mu libilo, ze mu sviti oci ve tme jak dva zhave uhliky. Casto si s kocourkem hraval, ba dovolil mu i to, aby si k nemu vlezl do postele a hovel si vedle neho na perine.
Zato vsak hospodyne nemohla ho vystati a prisuzovala mu vsechny nectnosti.
Kdyz bylo po znich, drzel se dudak malo doma. Zacinaly se venkovske muziky, dudak vyhraval lidem do tance. Kdo ho slysel, neodolal a musil si zakrepciti, jako by jeho dudy carovaly.
Kocourkovi se styskalo doma bez dudaka. Vybehl z chalupy, a jak rikala hospodyne - nekde po certech se toulal, vraceje se domu hubeny a vsecek upachteny, jakoby ho nekdo honil.
Jednou - bylo to jiz po posviceni - se dudakovi valne nedarilo. Lide byli syti muziky, setrili kazdym grosem. Proto se Jira rozhodl, ze se navrati domu. Aby si zkratil cestu, pustil se pesinou, vedouci vedle Helfenburka. Byl v nevesele nalade, klopytal cestou, hromoval na tmu, ktera mu ztezovala cestu.
Kdyz se ocitl pod "pustym zamkem", tu - jako by se ze zeme vynoril - stal pred nim cerne odeny chlapik, trimajici v ruce rudou svitilnu.
"U sta hromu, to mi prichazite jako na zavolanou!" zvolal Jira, kdyz se vzpamatoval z leknuti. "Jdete-li stejnou cestou, nemusim se starat, abych si tu nekde nezlomil hnaty."
"Copak vas tak rozladilo, kmotre Jiro?" zeptal se neznamy chodec pozlobeneho dudaka.
"Pah, darmo mluvit!" hartusil Jira dale. "Uz nejsou ty casy, jake byvaly. Uz ani o dudaka lide nestoji. Brzy pujdu se svm kozlikem na vyminek."
"No, no - vak nebylo jeste nikdy zle, aby zase nebylo lepe," konejsil ho pruvodce. "Nekdo by rad platil, jen kdyby mu chtel kdo hrati do tance."
"Kdo, napriklad?" zeptal se Jira.
"Ja sam," odpovedel cizinec. "Vydelate si mnoho penez, pujdete-li se mnou na Helfenburk a tam mne i pratelum mym k tanci zadudate."
"To rad pujdu," nabidl se Jira bez rozpaku.
"Nuze, ujednano!" rekl cerny muz. "Pojdme nejkratsi cestou vzhuru. Kamaradi tam uz na nas cekaji. Zahrajte jim pekne do skoku, nikoho se na nic neptejte, nic nerikejte, do smrti mlcte o vsem, co ted na hrade uvidite, nechcete-li, aby vas pak potkalo netesti!"
Za chvili stanuli na nadvori hradnim.
"Tady se postavte a spustte!" porucil mu pruvodce, postavil svitilnu na zed a zmizel jako duch.
Jirovi prebehl po zadech mraz. Opanoval se, nadmul mech, spustil veselou kalamajku. Do nadvori pocali hned skakati se zdi tanecnici a pousteli se v rej. Jira hral a hral, neodvazoval se pohlednouti, jaci jsou tanecnici. Domnival se, ze jsou to lupici, kteri ho pozvali, aby jim hral k tanci...
Tu vsak, kdyz si dodal odvahy a rozhledl se po nadvori, poznal, ze hraje k tanci kocicim parkum. Uzasem strnul, prestal dudati. I priskakovali hned k nemu cerni kocouri se zlatymi dukaty v drapech a hazeli mu je do cepice.
Zahral kalamajku; dostal znovu zaplaceno. Jen jeden kocour nechtel platiti. Postavil se opodal Jiry, dival se na neho zelenyma, sviticima ocima, jakoby se mu do tvari smal.
"I safraporte" - pleskl se Jira do cela - "at mne slak trefi, kdyz tohle neni na kocour Macek!"
Poznav sveho kocoura, zastydel se Jira, ze hraje kocicimu narodu. Dohral a popadl cepici s penezi.
"Uz dal nehraji. Za penize zaplat Panbuh!" rekl na rozloucenou a chtel odejiti z hradu. V tu chvili zhaslo svetlo a kdosi priskociv k nemu dal mu ranu, az se zapotacel. Vzpamatoval se, sahl do cepice, aby si penize prendal do kapes, ale v cepici bylo jenom same kameni. Vysypal je na zem a pelasil domu.
"Pockej, Macku," sliboval v duchu kocourovi, neveda na kom jinem by si vylil zlost, "za tohle darebaceni sklidis radnou odplatu."
Rano, kdyz se Macek vratil z toulky, poslal Jira pro pohodneho, aby si odnesl kocoura v pytli a ihned jej utratil, ale Macek - jakmile jej shledl - vyskocil z chalupy a jako div hnal se k Helfenburku. Od te doby ho jiz Jira nikdy nespatril. Teprve pozdeji napadlo dudaka, ze to asi nebyli kocouri, kteri si ho pozvali na bal, nybrz certi, kteri vzali na sebe kocici podobu.

CERT A NANA

Na statku u Lomku v Kojcine pod Helfenburkem slouzila pred davnmi lety sluzka Anna, ktere rikali mazlive Nana. Byla hodna, ticha osoba, ale po penezich jako posedla, a nejmilejsi ji bylo poslouchati baje o zakletych pokladech. Kdyz na cerne hodince o nich vypraveli, Nana posloucha, posloucha, hlavou pokyvuje a v duchu uz uz poklad ma. Neni divu, ze se ji casto o nem zda, nebo ze ji ve snu vystrasila pekelna zvirata, ktera hlidaji ukryte poklady.
Bala se pak nekolik dni i jen pres dvur prebehnouti. Jak ocekavala vzdy Kvetnou nedeli a Velky patek! S vodou svecenou pobihala po Pustem zamku, do vsech koutu nahlidla, najde-li poklad - ale stesti se na ni neusmalo nikdy.
Dovedela se, ze na Lipici zije Novak, clovek sveta zkuseny, zarikavac nemoci, po sirem kraji znamy. O nem se septalo, ze jest ve spojeni - Pan Buh s nami a zle pryc! - s tim cernym. Lide se ho bali a radeji se mu vyhnuli; jen malokdo vyhledaval jeho rady.
Panecku, to se divila Nana, co ji vsechno Novak povedel! Napred nechtel, vida jeji chatrny oblek; ale kdyz mu dala tezce nastradane penize, rozvazal a napovidal toho Nane, az se ji tocila hlava.
Kdyz se vracela, opakovala si slovo za slovem, aby nic nezapomnela. Ctrnact dni musi cekat, nez bude Stedry den; ale potom - - - ! Nana zavrela oci a videla v duchu hromady penez, rukama se v nich hrabala; ach, to bude rozkos!
Stedry den! Vsichni se tesi - Nana se leka; kazdy chce jit na jitrni - Nana nesmi. Jak se vymluvi, aby nemusila do kostela? Dlouho se nerozmyslela; zavazala si hlavu a bolestne vzdycha.
"Co je ti?" pta se hospodyne.
"Ach, zlata panimamo, to je bolest! To si nemuzete pomyslit!" lhala Nana. "V hlave mi loupa a boli, jak by mne klestemi hlavu sviral!"
"Vidis, vidis; vzdycky ti rikam, abys ve vratech nestala, ze je ten vitr jako jedovaty, a ty neposlechnes!"
Pri veceri stedrovecerni schovala si Nana tajne kousek od kazdeho jidla a pohlizela nedockave na hodiny. Chvi se, pro mzitky ani na oci nevidi a srdce ji mocne tluce, ze jiz vyplnit se ma jeji prani; avsak sklicovalo ji i pomysleni, ze se ji zjevi Satanas!
Hospodyne patrave pohlizela pri veceri na devecku a vidouc, jak se trese, povida: "Poslechni me a jdi si lehnout! Budu hlidat staveni sama, az nasi odejdou do kostela."
"Panimamo, mne uz nic neni, jen zima mnou trochu lomcuje; ale to prejde! Jen jdete do boziho kostelicka, ja vsechno opatrim!"
Panimama pokrcila rameny a sla se strojit. Byla rada, ze si zazpiva od srdce "Narodil se Kristus Pan, veselme se!"
Kdyz odesli na jitrni, Nana zamkla dvere, vbehla do svetnice, pokropila se vodou svecenou - div ji vsechnu na sebe nevylila - a svecenou kridou na zemi nakreslila kolo. Zbytky jidel rozlozila mimo kruh a sama stoupla si doprostred.
Cekala. Minuta ubihala za minutou. Konecne hrklo ve starych hodinach - tlouklo dvanact. Nana poklonila se na vsecky ctyri strany a zamumlala nekolik slov, kterym ji stary Novak naucil.
Zadul vichr a sirny zapach naplnil svetnici, ze Nana sotva dycha. Zablesklo se a pred sluzkou stoji cert, kouli divoce ocima a sleha ohonem. "Co poroucis?"
Nana nepromluvila ani slova. Zapomnela, co se ma ptati, jen hrozna uzkost prsa svira, az se ji krev stavi v zilach. Vzpomina marne na radu Novakovu a jak ma dabla zaklinati. Tu se ji zda, ze podlaha se chveje, propadava. Vykrikla zdeene, ale nehnula se z kola; to si prece pamatovala, ze by hned propadla moci Satanove.
Chveni podlahy prestalo, cert zadupal kopytem a pta se opet, ceho sobe zada.
Sluzka mlci, oci privira. Na poklad ani nevzpomene, jen si preje, aby dabel zmizel. Vtom vyslehly na vsech stranach plameny a cert do tretice pta se, proc jej vola.
O Nanu pokouseji se mdloby; a kdyz osklivi jesteri po nohou ji pocali lezti, padla na zem jako mrtva a ruka jeji z kola vycniva.
Cert skocil, aby ji odtahl z carovneho kola - vtom zahlaholily zvony, bylo po jitrni. I zarval, az dum se otrasl a vsechny dvere dokoran se otevrely, a zmizel.
Hospodyne pospichala napred. Mela starost o Nanu, neni-li ji hure. Vsechny dvere najde otevreny a sluzku ve mdlobach na zemi. Dlouho ji krisila, nez ji privedla k sobe.
Nana vypravela placic hospodyni, jak ji mamon posedl a Pan Buh potrestal.
Od te doby uz netouzila po pokladech a zacal-li kdo vypraveti o nich, hned zacpala si usi a utikala ven.

TICHE VODY

... A nejen v historii, nybrz i v magickem lesku baji a povesti skvi se sede trosky Helfenburku. Tam, kde ted hole steny nehostinne na tebe pohlizeji, byvala dvorana, v niz korilo se rytirstvo spanilym dceram helfenburskych purkrabi, v hradnim nadvori, nyni lesem porostlem, kde ted jen krakot vran a houkani sovy slyseti, zaznivala jindy ze stinneho loubi slova lasky. Je tomu jiz davno, kdy zavital na Helfenburk posel nepritomneho prave pana, aby dceri jeho dulezite poselstvi vyridil.
Posel, mlady knez, po vyrizeni zalezitosti sve nespechal odtud a dcera panova k odchodu jej nepobadala. V zatisi posumavskeho hradu vykvetla, uvykla naslouchati jen hovorum o valce a honu, brzy uvazla v tenatech vymluvneho kneze, ve vsech dvornostech rytirskych sbehleho. Kdyz se otec vratiti mel, odesel svudce a ve viru novych rozkosi brzy zapomnel na zlomene kvitko sumavske. Otec proklel dceru a z hradu ji vystval. Silena, utopila plod lasky sve v rybniku pod hradnim vrchem a tekala pak po krajine stale milence sveho hledajic.
Po dlouhych letech prisel do krajiny teto vysoky cirkevni hodnostar a rozpomenuv se na dny jednou v rozkosi na hrade zazite, poslal druzinu svou ku predu a samoten vydal se lesem, aby navtivil hradniho pana a po dceri jeho se pozeptal. U rybnika setkal se se silenou, ktera jej ihned poznala - objeti a jediny skok dal ubohe pomstu a obema vecny klid!

POVEST O ZALOZENI BAVOROVA

Toho casu, kdy asi rad Templarsky do Cech prisel, byl na miste Bavorova a jeho okoli po obou stranach reky Blanice husty les, kterym vedla na Pisek silnice "Zlata stezka" zvana. Po teto stezce casto ubirali se kupci se soumary, na nichz hojny naklad zbozi byval. Kupci casto prepadani byvali loupeznou chasou, ktera v roklinach a lesich kolem Zlate stezky se zdrzovala. Jednu takovou a snad nejvetsi skrysi meli v tak-zvanem "markomanskem kole" u Skocic. Jest to skala s hojnymi slujemi, utvorenymi mnozstvim nakupenych balvanu.
Zde usadil se vudce chasy loupezne "Uskok", ktery s druhy svymi daleko Zlatou stezku okupoval, jimaje, olupuje a vrazde kupce. Tim velice obchod byl ohrozovan. Premysl Otakar II., kteremu casto stesky a zaloby na Uskoka donaseny byly, naridil rytiri svemu Bavorovi I., panu na Strakonicich, aby Uskoka jal nebo zahubil.
Bavor I., uposlechnuv krale, poslal na Uskoka cetu zbrojnosu svych, vedenych synem svym, pozdejsim Bavorem II., dvacetiletym, znamym svou velikou silou telesnou. Ten napadl Uskoka v markomanskem kole. Uskok branil se dlouho, vida vsak, ze to marno, opustil tajne druhy sve a uprchl.
Nez Bavor zanechal cast zbrojnosu svych k pobiti chasy loupezne a prohledani jejich skyrsi, sam s casti druhou stihal uprchlika. Uskok utikal k jihu, az dospel maleho navrsi po levem brehu reky Blanice, na nemz nalezaly se chyse uhliru, dole v lesich uhli palicich. Vida, ze nemuze uprchnouti, zatarasil se v jedne prazdne chysi. Zbrojnosi obklopili ji a nevedeli si rady, jak Uskoka se zmocniti.
Tu mlady vudce jejich, oprev se o chysi, podrazil sloupce ji drzici tak, ze se rozsypala.
Nyni strhl se tezky zapas mezi Bavorem a lupicem, kteremu konecne Bavor kyj z ruky vyrazil a jej sameho na zem porazil. Byl pak lupic svazan, do Prahy krali poslan, ktery jej dal popraviti. Kral, uslysev o sile Bavora, na rytire jej pasoval, dal mu dceru svou Alzbetu za manzelku, a s ni venem misto a krajinu, kde Uskoka zajal.
Bavor na miste tom zalozil hrad a mestecko a nazval je dle sveho jmena Bavorovem.

TAJNA CHODBA DO BAVOROVA


Z Helfenburku vede udajne tajna chodba az do Bavorova, kde konci - ke slastnemu mrazeni turistu - ve sklepe hotelu Sumava (drive Moser).


Povesti zde uvedene byly cerpany z nasledujicich pramenu:


POKLAD NA HELFENBURCE, CERT A NANA
DANEK, Adolf: Baje ceskeho posumavi. Praha, A. Storch & syn, po r. 1918.

SKRITEK U POKLADU, V HLADOMORNE, KOCICI BAL
PAVEL, Josef: Povesti ceskych hradu a zamku. Praha, Hokr 1938.

POUSTEVNA NA HELFENBURKU
(Jandova bouda)
DYK, J.: Poustevna na Helfenburku. Otavan, 37, 1917, c. 1, s. 20.

DIVOCH Z HELFENBURKU
DANEK, Adolf: Povesti o hradech a tvrzich v jiznich Cechach. Praha, Statni nakladatelstvi 1933.

TICHE VODY
Cechy I. Sumava. Praha, J. Otto 1883.

POVEST O ZALOZENI BAVOROVA
DOMORAZEK, F.: Povest o zalozeni Bavorova. Zlata stezka, 1, 1927-1928, c. 1, s. 26.

TAJNA CHODBA DO BAVOROVA

STEJSKAL, Martin: Labyrintem tajemna aneb Pruvodce po magickych mistech Ceskoslovenska. Praha, Paseka 1991.