Sluneční soustava v člověku. (úvod kapitoly)
Cesta má jen jeden směr. Směřování vně a směřování do nitra, nejsou směry dva, ale pouze jeden. Vesmír, který spatřujete jako hvězdné nebe, žije ve vás a každé hnutí uvnitř těla a mysli zjevuje svou podobu také ve vesmíru. Ven znamená dovnitř a dovnitř ven. Čas vědomé tvorby pro lidstvo ještě nenastal, ale člověk je pro ni předurčen.
Duch, který oživuje tělo, vytváří v něm energetické prostory, nazývané čakrami. Jejich energie však přesahují tělo, stejně jako duch, jež nepodléhá času ani prostoru, ale naplňuje vše stvořené. Prostory čaker zasahují do hloubek vesmíru, neboť Já je vesmír. A také vše, co je ve vnějším vesmíru, má své místo v tělesném i duchovním bytí člověka.
Člověk je vesmírem. Vesmír se zrcadlí v člověku a člověk se zrcadlí ve vesmíru, neboť vesmír i člověk jsou podobami jednoho Boha. Neznáte-li vesmír, neznáte ani sebe sama. Poznáte-li však sebe, poznáte vesmír. Není možné omezenému rozumu poznat neomezené. Nemůžete-li tedy vidět vesmír jako sebe sama, poznejte jak síly Slunce a jeho planety působí skrze vaše tělo, neboť sluneční soustava je v člověku, stejně jako celý vesmír a člověk má její podobu. Ohnivé Slunce je středem a podstatou, bez níž by nebylo ani planet. Oheň je totiž nositelem Světla do temnot, Slovem vloženým do Vody ke zrození syna.